Věra JIČÍNSKÁ (1898 Petřkovice - 1961 Praha)

I přes několikaleté studium v grafických ateliérech výtvarných škol v Praze a v Mnichově Věra Jičínská nepřestávala toužit po malbě. Ke svým výkonům a počinům na poli grafické práce se později leckdy zachovala téměř macešsky, jak o tom svědčí i její vlastní přiznání v dopise příteli a spolužákovi Vladimíru Maisnerovi z Paříže z konce roku 1923: „Včera ohřála jsem se mými dřevoryty. Byl ošklivý mlhavý den, zatopila jsem v krbu a házela jednu ilustraci Hálkových pohádek za druhou do ohníčku. Hezky to plápolalo! Právě jsem došla k tomu stanovisku, že je nutno začít od počátku.“ Jičínská chtěla být malířkou, a také se jí stala a zůstala. Nečekaný nález několika grafických listů v soukromé sbírce nám však potvrzuje jeden z důležitých rysů její tvorby. O tom, že zvolené téma opakovaně zpracovávala a zkoušela na něm různé druhy výtvarných materiálů a formátů, víme. Připomeňme si jen dlouhou řadu portrétů tanečnice Lydie Wisiakové. Ze zachovalých dřevorytů je však zřejmé, že se vracela i ke své původní grafické profesi a pokoušela se ověřit si důležité téma i v černobílém jazyku grafiky. K jednotlivým listům nalezneme analogické zpracování jak v kresbě (např. Žena v bílém šátku nebo St. Malo), tak i v malbě (Pohled z okna ateliéru). Kolekce objevených grafických listů nečítá ani dvě desítky položek. Podle datování jednotlivých tisků je zřejmé, že v posledních dvou dekádách života se Jičínská již k rydlu nevrátila. Nicméně, zachovalé tisky jsou důkazem, že Jičínská své grafické řemeslo v Paříži ani ve třicátých letech v Praze zcela neopustila. Pravděpodobně šlo vždy jen o autorský tisk v několika exemplářích. Jičínská však grafickou část své tvorby považovala za tak důležitou, že tyto dřevoryty pravidelně vřazovala do svých výstavních kolekcí.